"Nártouni vnímají velmi dobře špatné zacházení, jsou lehce deprimovatelní, neurotičtí a sangviničtí," popisují je specializované internetové stránky.

 

Naechm a orfgratel či orfgrafel, to jsou dva nejnovější výdobytky mého psychotického vypisování. Nezní to špatně. Asi jsem v mládí velmi dobře vnímal špatné zacházení. (Při hospitalizaci vytržené mandle, předělaný z leváka na praváka, preventivně odebrané klíče od bytu a čekání na schodech před zamčenými  dveřmi, odkládané fyzické tresty – údajně jedno z nejhorších „výchovných“ opatření, jakého se rodič může dopustit. Hmm, měl bych co nejdřív vysvětlit „svým“ pomýleným studentům, že známky nejsou ani odměna, ani trest. Jen hodnocení.)

 

"Pokud žijí v zajetí a nemají dostatek stromů, jsou deprimovaní a důsledkem toho páchají i sebevraždy. Bijí, rozbíjejí si hlavu o mříže své klece."

 

„To se mi za padesát let praxe nestalo, aby mi vpadl do ordinace pacient se psem!“ rozhořčil a rozkřikl se pan doktor na ORL, kam jsem zavítal kvůli mírnému nočnímu výřinu krve odkudsi z krku. (Prý zub, míní můj praktický lékař, ale to by vypadalo jinak, míním zas já. A navíc cítím to pálení, propojující průdušky, jizvu po vytržených (krčních) madnlích a horní patro mých prostořekých úst. Vím, (tak na 98%) že to není nic vážného, ale chci to mít potvrzené také od oficiální medicíny.) „Mám zůstat stát tady na prahu, abyste viděl, že nepadám, ale stojím tu a už vůbec ne se psem?“ táži se afektovaně a trpělivě. Jsem pacient. A stojím. Trpím. Dál nejdu. „Říkám,“ opravuje se milý pan doktor, „že se mi za 50 let praxe ještě nestalo, aby mi do ordinace vešel pacient se psem.“ Vstupuji do ordinace, přeplněné mým virtuálním psem, bez psa (a vida, najednou hrdě se k němu hlásím). Pes zatím záludně číhá v číhárně. Vlastně v čichárně. Pro něj. Pro nás v čekárně, někdy též lekárně (číst kratce!) a vztekárně, podle okolností. Sestřička lekla se ležícího Paca tak, že vyjekla. On pochopitelně zamířil k ní, ocasem vlídně vrtě. „Vemte si toho psa! Copak nevidíte, co dělá?“ „A co dělá?“ ptám se. „No, copak to nevidíte? Kdo to kdy viděl, něco takového?“ Ano, kdo to kdy viděl? Pes blíží se k člověku v místech, kde 50 let psa nikdo nečekal. „Copak vy se s ním snad jdete nechat vyšetřit?“ Ano, jdu se s ním nechat vyšetřit. Vyšetřovat budou mne a Paca jsem - vázán svou tichou dohodou - vzal zase jednou s sebou. Včera o patro níž prošlo to bez křiku a na české poměry až nečekaně radostně. Jenomže dnes je dnes a pes je pes. Měli bychom se s tím naučit žít. I v těch našich klecích. Ono se nám to nakonec vyplatí. Radostí místo nahněvanosti, například. Ó jé.

 

http://www.asantekotoko.estranky.cz/clanky/zvirata/pralesni-skritek---nartoun

Ta cikánka vám byla šikovná, prstíky měla všetečné a hbité. První zips (za-dr-ho-vad-lo enboli zadrž ho waldo) mé sofistikované vandrovní kabely ale pokoušela zbytečně, o klíče k bytu nestála. Vnímal jsem, jak se na mne zezadu kdosi tlačí, ale stále jsem ukázněně nastupoval do soupravy Zkusila tedy druhý a to už měla smůlu. Zaznamenal jsem jakési vzdorné kabelení ve své diskrétní zóně. V metru bývám sice silně rozptýlený, zároveň však ve střehu. Cikánka už se ode mne odpoutala a začala couvat. Byl jsem v šoku a začal strukturovaně panikařit. Dva rychlé kroky směrem k ní a výkřik a chňap. Myslím, že chytil jsem ji za paži. Ztuhla a volnou rukou podávala mi moji peněženku, chňapl jsem po ní a hup s ní zpátky do vozu ke Kačence. S tou peněženkou. Cikánka neprotestovala. Měla s sebou i Cikánka (vyrostlého už, štíhlého krasavce takové té zlé, nehezké krásy, které dotýkat byste se nechtěli, vždyť řeže jako žiletky) a ten začal naoko dotčeně vykřikovat cosi nejapného. Přitom se ale už pakovali a dekovali. Usadil jsem ho ještě nekultivovaným hrdelním skřekem. Znělo to jako „moje šrajtofle, ne?“. Myslím ale, že říkal jsem něco jiného. Dveře soupravy už se zavíraly a Kačenka projevila bojovného ducha. (Ona je trochu Indián.) Padlo pár nehezkých slov na adresu těch šmejdů? Zlodějských? Už nevím a myslím, že tyle výrazy jistě mají v našem slovníku své místo. A tam by také v podobných situáciách (vida, jak ještě teď jsem tím rozhozený) měly zůstávat. K(Já)e svému úžasu jsem (tenkrát-tam-v metru) zjistil, že se ani neklepu, ani nevztekám. Z celé té akce a události zůstal mi velice příjemný pocit a dojem – ono energetické tetelení, které jsem stále ještě cítil v těle. Zvláštní na tom bylo, že chvilku před zmíněným incidentem/příhodou se mi tak z kapsy od bundy připomněl sáček s oříšky kešu, co jsem si/nám (i našim synům) koupil v marketu ještě u nám. Jiřího z Poděbrad. Šli jsme z Equilibria, z druhé přednášky trojdílného cyklu o našem vnitřním dítěti. S bušícím srdcem a nadskakující bránicí jsem se tam (těžce lapaje po dechu) uvedl jako akutní psychotik (jakož i lektor programu PREVENCE o.s. VIDA, programově usilující o destigmatizaci osob duševně nemocných) a kupodivu, nikdo nic nenamítal. Dosud převládající názor, že takový člověk patří do léčebny a do něj zas příslušná dávka sedativ, dostává první povážlivé trhliny. Možná nikdo z přítomných (většinou ženy) nevěděl, o čem je řeč. Přednášející ale věděla a nebyla proti, jen se mne zeptala, zda se svým stavem dovedu bezpečně pracovat. Tak úplně jistý jsem si tím nebyl, ale ovládat (i za cenu nějakého toho drobného sebepoškození) už se jakž takž umím. Tedy jsem na to kývl. Dostal jsem ještě doporučení i svolení, že v případě akutní potřeby mohu jít samozřejmě ven na vzduch (případně na toaletu) a ujištění, že nejsem první takový případ na jejích přednáškách. Ne že by mne to uklidnilo, ale rád jsem to slyšel. Bylo to příjemné. Stejně jako celý průběh přednášky, kterou jsem z větší části (i když celkem při smyslech) proklimbal. I jako ten pozdější incident s kapsářkou. Zlodějkou. Strakou černou. Už vím, rasismus přišel hned vzápětí na přetřes. Že jsem rasista a bílou od černé rozlišuji tak obezřetně, až se mi to někdy prolíná a plete (a doufám, že jednou i splete) o sobě vím. Strkat cizí peněženky do kapes našich opálenějších spoluobčanů si ale netroufám. Takový chmaták a hrdina ještě nejsem. Škoda. Svět by byl zas o něco barevnější.

 

slovíčka pod čarou – cikáka, cikákna, ci-kánka.. ka-ň-ka (káka-kaka/t-kakao) Nakonec i ta koka-kola. A jsme zase u svých. Při svých. S východem slunce jali se naši tři mudrcové kodrcati dále. Nezbylo bytí a nebylo zbytí. Hledali světa krále a cesta (před i za nimi) byla ještě hodně prašná a daleká Dobré pořízení, přátelé... i nám začaly (včera) vánoce. I když tak trochu naruby.

A o tom, kterak se domay cukám před zrcadlem a rozhazuji k tomu rukama, zase někedy jindy, drahé soudružky a soudruzi. Inokeda, říkal děda.

jannijoh33@yahoo.com
Hello¸
How are you?I saw your profile¸it was attractive and interesting so i would like to know more about you.it will be a pleasure to read your email so if you wouldn`t mind¸you can email me at (jannijoh33@yahoo.com)so that i can reply you quickly and also to have enough space to tell you about myself and also to send my picture for you to know whom i am.I want you to know that age and distance does not matter but what matters is real love.I will be expecting your email soon¸kiss.
Your lovely new friend¸
Jane.

Dobrý den ¸
Jak se máte? Viděla jsem váš profil ¸ bylo atraktivní a zajímavé, tak bych chtěl vědět více o you.it bude radost číst vaše e-mailová takže pokud by "nevadilo ¸ můžete mi na e-mail (jannijoh33@yahoo.com), takže můžu odpovědět vám rychle a také mít dostatek prostoru, aby vám o sobě a také poslat moji fotku, abyste věděli, na koho jsem am.I chci, abys věděl, že stáří a vzdálenosti nezáleží, ale záleží je skutečný love.I bude čekat váš email brzy ¸ polibek.
Vaše krásné nové přátele¸
Jane.