Pro B.B. jsem měl vždy sympatie
„Ve světě, kde funguje jen individuální terapie autokratického/asymetrického typu, se připouští, že abyste se dostali k něčemu dobrému, k návratu jisté plnohodnotnosti, svéprávnosti, svobodě, musíte projít něčím velmi mizerným. Pro člověka, který udělal jenom krůček od neuroticismu k psychoticismu – a to jsme občas všichni – je strašně bolavé, že to, co si dílem sám v sobě vybojoval, dílem vysnil, co ho osobně nesmírně vzrušuje, je najednou vědecky devalvováno jako blud, nesmysl či něco, co je třeba zahodit. V té chvíli je to pro toho člověka obrovský náhled, který radikálně mění jeho život. On předtím věřil, že žije v dobré rodině, v dobrém manželství – a najednou zjistil, že existuje ještě nějaký jiný svět, že jsou tu velmi podstatnější věci než jeho osudeček. A najednou mu v tomto stavu psychiatr řekne, že jsou to blbosti a je potřeba se vrátit do předchozího stavu, uděláme pro to všechno pomocí farmak, lobotomie, pohlavků – cokoliv, jenom aby to bylo jako předtím. Pacient tuší, že se nechce vrátit, on by rád prošel nějakou očistnou zkušeností, rád by svůj stav restrukturoval, ale to je nepatřičná ambice, on přece může být rád, když to bude aspoň takové, jako to bylo předtím.“
Bohuslav Blažek, Čech je těkátor a glosátor aneb terapie pro Čechy, Baraka číslo 5, léto 1998
P.S. Tenhle zapomenutý odstavec z rozhovoru se sociálním ekologem a spoluzakladatelem Školy obnovy venkova (dnes již zesnulým) B. Blažkem se mi vrátil po letech jako bumerang, potvrzující moje vlastní zážitky z té jejich "léčby". Když jsem ten (na dnešní divokou dobu poměrně krotký) rozhovor ono léto pročítal, netušil jsem, jak brzy a silně se i mne citovaná slova začnou dotýkat. Od neuroticismu k psychoticismu chystal jsem se (jistěže nevědomě) teprve vykročit.
další z prošlých hesel
Dekontaminace probíhá očistou, tou očistou je míněna voda.
redaktorka ČT, 27.11.2008
P.S. Ano, mohli bychom si to užívat. Kdyby... (sakryš, a neužíváme my si to náhodou?)
Z deníčku psychotika č. 7
Včerejšek (8.12.) byl výživný. Dovolil jsem si napsat své múze, že je mi múzou, a Kačenka „náhodou“ nahlédla mi při tom přes rameno. Odnesl to botník v předsíni a lžíce na boty. Obě. Líto je mi té dřevěné s kačenkou. Je na padrť. Kovová slouží statečně a pokrouceně dál. Botníček bambusový přišel o svrchní rošt. Říkala Kačenka, že v té tmě ani neviděla, do čeho přesně mydlí. Rozmydlit, to byl ten pravý výraz, který pro své počínání našla. Přitom prý věděla, že nechce ublížit mně. To já ještě občas (ne že bych přímo chtěl ubližovat) mám nutkavou potřebu Kačenku praštit. Ale v podstatě mi jde o to, ji umlčet. Nejlépe jednou pádnou ranou. Dá se to vydržet. (Je těžké poslouchat věci, které nechci slyšet.) Tak je to, můj milý deníčku. Se vším. (A pak jsme šli spát a spali a spali a spali. Až do rána bílého. Dobře-li se nám to spalo? Ale jo. Celkem jo.) Dopoledne jsme si upatlali ruce od barev a tiskli sjme svoje první „grafiki“. Konopný čaj zapomněl jsem doma. Piju ho teď, z termosky. Ještě vlažný. Kačenka odjela do Radotína na svoji dlouho odkládanou lekci zpěvu. A já do BS dokoupit nám ještě nějaké ty pomandéry. Než se provalí, že sou (jako většina těchhle alternativních produktů) vlastně k prdu a na hovno. Když ale ony tak hezky voní... 9.12.08
P.S. Ode dneška jsem zase práce schopen. I když momentálně vlastně téměř bez práce. Jak se to vezme.
P.P.S. Po čase (17.12.) – možná bych si měl dokoupit tu oranžovou esenci, jak to tak za pochodu zjišťuji. A to už je opravdu, ale opravdu všechno...
XXX
„Bláta, smradu, hnoje dosti,
ach, což díš, nebeský hosti?
Ó ty lásko má, ó ty kráso má,
toť není v nebi býti,
ó lásko má, o lásko má!“ (Vánoční hospoda)
Při vánočním úklidu narazil jsem na 2 stará čísla Baraky (časopisu pro nový věk). Zima 1996 a léto 1998. Baraka z roku 96 tehdy navazovala na zaniknuvší MANU. Posléze zanikla i ona (nyní vychází formátem skromnější čtení poněkud podivného názvu, již mimo vliv duchovního otce obou zmíněných časopisů, jejichž obsah lze dohledat na internetu). A jak tak tupě vyťukávám tyhle neslané a nemastné věty, napadá mne, že skutečně bude nejlepší na tomto místě a s tímto vypisováním skončit. A co si dát medle na rozloučenou? V tomto svátečním čase třeba něco převzatého a pozapomenutého:
Padající mléčnou dráhou
aneb „dál slámu v botách mám...“
Cesta svatého Jakuba přináší štěstí všem plavcům. „Je to ono prvé tajemství,“ píše Fulcanelli, „jež filosofové nikdy neodhalili a které pojmenovali enigmatickým výrazem Cesta svatého Jakuba.“ Je to však zároveň nejběžnější výraz, jímž je po celé Evropě označována Mléčná dráha. Po celém světě se setkáváme se společnostmi, pro něž Mléčná dráha představuje cestu do nebe. Existují však některé temné narážky, jako např. ony věty, jimiž nás obdařil Dr. Anton Czubrynski (Slovanské mythy dynastické jako astralogemy. Sfinx, Praha 1925.)
„Středem nebe táhne se Mléčná dráha, tzv. „římská dráha“, jako upomínka starobylých římských silnic, po nichž přibíhaly římské legie.
U Čechů existuje pověst (sic: nám dnes už neznámá!), že Mléčná dráha povstala proto, že jeden kmotr kradl druhému ze stodoly slámu a nosil ji do své, ztráceje na útěku stébla, která dodnes leží na té cestě.
Od orientalistů se dozvíme, že česká pověst o Mléčné dráze, v sousedním Polsku neznámá, je známa i na Východě, kde ji persky nazývají Drahou táhnoucího slámu - râh-i-kâh-käšân (Ideler: Sternnamen, 307), turecko-osmansky: Zloděj slámy - saman ogrusu, arabsky Místem, po němž se táhlo - madžarra.“
A ještě závěrečné uklidnění: za léky se platí víc.
Jaké léky se používají k léčbě bipolární afektivní poruchy?
Uplatňují se tři nejdůležitější druhy léků – tzv. stabilizátory nálady, antidepresiva a antipsychotika (pozn.: donedávna zvaná neuroleptika, přejmenovaná poté, co se prokázalo, že mozek poškozují, nikoli „vylepšují“). Váš lékař může také předepsat jiné léky, které pomohou při nespavosti, úzkosti nebo neklidu. Každý lék z těchto skupin ovlivňuje nějakým způsobem narušenou činnost mozkových buněk a zmírňuje specifickým způsobem potíže nemocných (pozn.: jiné, nespecifikované potíže zase vyvolává).
U bipolární afektivní poruchy se přistupuje k tzv. tymoprofylaxi neboli stabilizaci nálady. Pod tímto slovem rozumíme preventivní podání léků k zabránění patologických výkyvů nálady. V optimálním případě tyto léky – nazývané tymoprofylaktika – udrží náladu plně v mezích normy. Dosažení dobré stabilizace může trvat až několik týdnů.
Antidepresivy se léčí (pozn.: potlačují) symptomy deprese. U bipolární poruchy musí být antidepresiva kombinována se stabilizátory nálady. Pokud jsou antidepresiva užita bez stabilizátorů nálady, mohou vyvolat u nemocných s bipolární poruchou manické stavy. K dispozici je mnoho druhů antidepresiv s různými chemickými mechanismy a vedlejšími účinky (sic!).
Další možností léčby je podávání tzv. antipsychotik, které se používají ke kontrole (pozn.:!) psychotických symptomů, jako jsou halucinace nebo bludy doprovázející těžké depresivní nebo manické epizody.
Pamatujte, že volba způsobu léčby a použitých léčiv je plně v odborné kompetenci lékaře, který vás ošetřuje! (pozn.: A který, jak ukazuje praxe, nenese žádnou zodpovědnost za trvalé poškození vašeho zdraví.)
Z příručky pro pacienty a jejich rodiny sepsané MUDr. Martinem Andersem, Ph.D. a MUDr. Terezou Uhrovou (sponzor sanofi-synthelabo), poznámkami opatřil J.B.
Tolik teorie. A praxe? Máte-li osvíceného lékaře-psychiatra, pak vás (dopracujete-li se – vzdor přetrvávajícím jednostranným a často zhoubným doporučením psychiatrické „vědy“ - účinného alternativního řešení svých potíží) „nechá žít“ i bez prášků. Nikdo vás nemůže (vyjma hospitalizace a tzv. sociální pomoci, kde nátlak nabývá nejrůznějších forem) k užívání psychofarmak nutit. Není to dobrá zpráva? Asi jak pro koho, viďme?
P.S. Nesouvislé odkazy jen pro ty, kdo raději hledají souvislosti sami.
Maličkosti
ne déle, nežli na 2 věty
mohou se setkat naše světy
ne déle, nežli na 2 slova
můžeš to zkoušet zas a (znova)
(sněžné sloky – sloky sněžné)
Mám vycházku. Kolem čtvrté procházím poklidným pražským Sherwoodem. Z dálky vidím přijíždět šestadvacítku, ale tu nestíhám. Leda bych nerad -a k tomu s kytarou na zádech- popoběhl. A to dost, poměrně. Raději ne. Držím se svého vláčného tempa. No tak mi holt ujede. Počkám si na další. Jsem proto méně chlap? Měl Vesmír v úmyslu mne právě teď popohnat? Nebo mi dává i jinou možnost? Uvidíme.
Zvolna kráčím dál, rozhlížím se a vychutnávám si narůstající pohodu, šířící se jako pocit příjemného tepla mými jinak citelně ztrápenými útrobami. Není mi nejlépe. Vlastně je mi nevalně. Jak po těle, tak po čem to vlastně? Zplodil jsem další poněkud rozpačitý písňový text a jedu se s ním předvést rodině. Má to cenu? A proč si při tom v duchu přehrávám dopolední telefonát s jednou milou, mírně robotizovanou bytostí? Chtěla mi vnutit jakési pojištění. „Dobrý den. Mluvím s panem Bryanem?“
„Mluvíte.“
„Gratuluji, naše společnost ABCDEF vybrala právě vás do programu pojištění v případě hospitalizace zaviněné úrazem. Nejprve potřebuji vědět, spadáte-li do kategorie BFLM-PSVZ.“
„Nepotřebujete.“
„Aha, dobře. Takže spadáte do této kategorie?“
„To nevím. Víte, já se totiž nehodlám urážet.“
„Dobře a mohu vám tedy představit naši společnost a její program?“
„Není třeba, jak už jsem řekl, urážet se nehodlám.“
„Dobrá, v tom případě vám děkuji za váš čas a přeji hezký den.“
„Nápodobně.“
Přehrál jsem rozhovor sotva do poloviny a stojím na stanici. Čeká tam na mne (možná) Ind v turbanu. Možná na mne. Možná Ind. Podle toho turbanu. Čeká tam určitě a chce vědět, kudy do Holešovic. Soudím tak podle papíru, který mi ukazuje a na kterém rozeznávám slovo Holešovice. Posílám ho směrem k Hlavnímu nádraží a snažím se vysvětlit, že musí pod zem, do metra. Mám dojem, že to moc nechápe, i když souhlasně přikyvuje. Každopádně odchází již naznačeným směrem a já ho pouštím (i s turbanem) z hlavy.
Z tramvaje, která mezitím dojela na zastávku, vystupuje akutní podnapilec a rozhodně přešlapuje na místě. Nevím, je to ta šestadvacítka, která mi měla ujet, nebo už další? Praktická ukázka zkresleného vnímání času. Ukázněně čekám, až vystoupí maminka s kočárkem, ale ta chce jen přeparkovat uvnitř na plošině. Dojde mi to právě včas, abych se ještě prosmýkl kolem rozevlátého konzumenta legální společenské drogy a nastoupil přivírajícími se dveřmi. Už v tramvaji začínám psát v hlavě tenhle „fejetonek“ a těším se na pointu.
Ještě nevím, že dopsat se mi ho nepodaří a pointa žádná se nedostaví. Přiznávám, že mne to mrzí. Radost, že všechny tyhle banální situace prožívám a zapisuji (v manické fázi tzv. akutní psychózy) v klidu a „na svobodě“, bych si tím ale neměl nechat zkazit. A tak pomalu ale přece začínám být vděčný i za ty svoje nucené pobyty v Bohnicích. Byly k nezaplacení. Pobyt na svobodě vyjde člověka jistě o něco dráž, ale v celkovém součtu snad (nám všem) výrazně levněji. Čert ví. Bůh suď. Mik mak.
dopsáno doma v Holoušovicích, 25.+27.11.08 (Po prvním už pražském sněžení a celkem vydařeném třídním srazu. Šeprta sice vzdor očekávání nedorazil, zato se ukázala léta neviděná H.K., přiřazená již mezi fantomy, v jejichž existenci přestával jsem málem věřit.)
ne déle, nežli na 2 slova
smíme se spolu pomilovat
ne déle, nežli na 2 hlásky
nestihneš ani (roll out the barrel)
MÁMe ZAML-ŽENO (taková běžná štrapáce)
Občas si neberu na koukání okolo (mám tak alespoň trochu klidu) brýle. Nosím je od čtvrté (nebo páté?) třídy a počet mých dioptrií narůstal úměrně věku, až se ustálil kolem 5ti na pravém a 4(bez i) na levém oku. Zhruba tak, jak mi to předpovídal pan otec. (A já mu uvěřil.) Očařce, která mi předespala má předposlední skla, věřil jsem už méně. (Bez varování foukla mi prudce do oka jedním z těch svých podezřelých, střelnou zbraň připomínajích přístrojů. Od té chvíle hleděl jsem na ni i její počínání skrz prsty. Zřejmě právem.) Nově předepsanými skly nechal jsem osadit své satrožitné psycho-obruby a začal experimentovat v naději, že časem snad nějak ulevím své náhle tak ochotně pobolívající hlavě.
Zkusil jsem dotáhnout jeden ze svých trhlých nápadů. V optice jsem podepsal souhlas se srovnáním dioptrií na obou očích (však ona se pravda ukáže!), nechal si vyměnit sklíčko (eskapády s tím spojené laskavě vynechám) a srdnatě pak mžoural střídavě novými i staronovými brýlemi. Na duševním klidu a pohodě mi to nepřidávalo. Když jsem si po čase všiml, že pravé oko mívám už permanentně přivřené (to jak se samonosně domáhalo šetrnějšího zacházení), usoudil jsem, že to chce změnu. Obrub i skel. Při jedné psychotické vycházce narazil jsem na libeňskou optiku, odkud mne poslali ob dveře na přeměření. Vlídný optometr mi (za 200,- Kč) mírně "stáhl" dioptrie a rozeznal i lehký, cylindrickým sklem korigovatelný astigmatismus, o kterém se mi očařka ani nezmínila.
Nové brýle už mám na nose a do monitoru s nimi hledím s menší námahou, než s těmi předepsanými. Do dálky vidím o něco hůř, ale současný komfort při dříve tak úmorném blogaření to vyváží. Umět se s paní doktorkou domluvit tenkrát, mohl jsem si ušetřit několik měsíců mžourání a hlavobolu. (Včetně nemalé sumy za nepotřebná skla.) Umět paní doktorka naslouchat svým pacientům, mohla mě ušetřit téhož. Jenomže to by musela nejprve chtít. A já už k ní (bude-li vyhnutí) podruhé nejspíš nepůjdu. Bych byl blb, ne?
P.S.: Aktualita včerejší - vnitřní.
Jo, Lylo, hvězdy padaj směrem vzhůru. Kliknul jsem a hele, mám z toho rádio.
Co dodat k aktualitě včerejší - vnější? Postačí znovu ocitovat úvod a soudný čtenář už si to přebere sám? Takže: "Bezdomovec Miroslav Szamszeli, který před rokem zachránil z pražského kontejneru odloženého chlapečka Čtvrtka, zemřel před dvěma měsíci v bohnické léčebně. Podle ředitele léčebny Martina Hollého měl Szamszeli kvůli léčbě narušený polykací reflex a nešťastnou náhodou se zadusil." A milí vrazi bez nožů se dál mohou tvářit nechápavĚ A BOHULIBĚ. Cože? My? Ale prosím vás, jděte. A nechte se s tím (u nás) vyšetřit. My už vám totiž něco najdeme. Že, pane primáři? PAne šiditeli... smutný klaun klaní s eve vyprázdněném šapitó. Cupitó dupitó... on se zas vrátí. Vždycky se vrací. Dokud se poslední z diváků nepřestane smát.
/APLAUS?/
Stěhování
Chystám se s tímhle blogem přestěhovat na FACEBOOK, kde už nějakou dobu visí kousek mé obrázkové galerie a kde prý se dá také slušně a obstojně blogařit. Ještě to musím prověřit a pak dám vědět. Co a jak a kudy kam. Mé blogování na SEZNAMU se tak zřejmě definitivně uzavírá. Ale ještě si počkejme. Neříkej, Jiříku, HOP...
Nicméně abychom tuto načatou kapitolu nějak kloudně uzavřeli: doblogoval jsem a opět se rozblogoval již několikrát. Původní záměr (zaznamenávat postup homeopatické léčby tzv. psychotického onemocnění) jsem naplnil pouze zčásti. Pochopitelně. Ne vše, co jsem při tom prožil, je zaznamenáno právě zde. Ne vše, co je zde zaznamenáno, jsem skutečně prožil. Prožívání (jakož i pročítání) je věc čistě individuální. Leccos jsem prožil právě zde a zde je to také zaznamenáno. Lecčemus pak při zpětném, občasném pročítání sám se divím. Ijeví se mi to moje blogaření přínosnýma užitečným - přinejmenším pro mne. Prozatím. Shledá-li je někdy užitečným a přínosným i někdo jiný? Nechámse překvapit. A zatím pas a pucu. PAcapusu.
(Po kratší pauze.) No vidíte, a máme to prověřené. Pro pravidelné návštěvníky tohoto blogu (tunajší příspěvky by se měly automaticky načítat i na FACEBOOK) se v podstatě nic nemění. Jen je možné, že jim uniknou nějaké čerstvé poznámky, učiněné přímo na FACEBOOKu v sekci Klubu příznivců pikniků. Pro jistotu doporučuji vstupovat na tento blog přes ony slibované "nepáslké kozy", které jsem právě zdárně zavěsil na jejich místo. A že jim to tu/tam sluší? Zda také svědčí, o tom se přesvědčíme zase jen časem. Než to tu/tam všechno spasem.
Nedělní chvilka o
1/ Živý mamut: http://aktualne.centrum.cz/veda/clanek.phtml?id=623060
2/ Pacienti hodnotí nemocnice:
http://aktualne.centrum.cz/domaci/zivot-v-cesku/clanek.phtml?id=623135
3/ Průlomová žaloba na banku
http://www.novinky.cz/clanek/155206-prulomova-zaloba-na-banku-podle-klienta-spatne-spravovala-jeho-investici.html
O šarvátkách nekrvavých,
nemocných i vážně zdravých?
Slova poslové jsou naši.
Někdy hladí, jindy straší.
Ti, co jedí vtipnou kaši,
se slovy si rádi hrají.
Čechrají je, pořádají,
přesazují, šlechtí, pěstí.
Jiní hledají své štěstí
tam, kde skutek dávno utek. 1/
Do turnajů, slovních půtek
pouštějí se bez váhání.
Slovo-nástroj se pak zbraní
stane, to je jednou dané.
Občas klidnou, celkem vlídnou,
často záludnou a chladnou,
tedy sečnou nebo bodnou.
(Málokdy se lidé shodnou
na vítězi těchto klání.) 3/
Jeden píchne, druhý utne,
což je smutné, ale nutné,
do té doby, než nám svitne.
Jenže to chce asi cit. Ne? 2/Vítejte video
...zato pitomce jako by shazovali po tuctech.
"Moji Češi mi zaručeně rozumějí." A. J. Howgh. Need help? Please, make
a note. Here and now. We can make it together... sounds like a promise, huh?
(Moje) Já vám pomůže
např. takhle: "Effortless English je super! I love it! Co používám tenhle systém, moje mluva má zlepšeno tak rychle. Moji přátelé nemohou uvěřit tomu. Oni všichni chtějí znát to tajemství. Pochopitelně, já řeknu jim všem (a všechno) o Effortless English."
Co za to? Zatím to bude bratru za hubičku a sestře... za pár.
Češi do světa a do Evropy (I. lekce zdarma)
*)dvoukomorový kim-kim: to zní děsně technicky, zapomněl jsem minule dodat pod čarou. Takový milý buclák je to – keramický. Buší se doň dlaněmi a on za to a při tom vydává příjemné zvuky. Ale teď už popojeďme: (Jů a) Hele, ona Helena Třeštíková si jede pro Oscara. Do Kodaně. Čtu si.
A co my? Chceme taky do Evropy? A do světa? A přitom náležitě jazykově vybaveni? A je to (v našem věku) vůbec možné?
|
love it! |
|
“Effortless English is great! I love it! Since using the system, my speaking has improved so fast. My friends can’t believe it. They all want to know the secret. Of course, I tell them all about Effortless English.” "Effortless angličtina je super! I love it! Vzhledem k tomu, že používání systému, moje mluvení je lepší tak rychle. Moji přátelé nemůže uvěřit. Všichni chtějí vědět tajemství. Pochopitelně, řeknu jim o Effortless anglickém jazyce." |
|
Akemi Sato, Japan Akemi Sato, Japonsko |
|
|
Ája zas v pilné práci? A já? „Anglický jazyk (A.j.) má dvě formy,“ říkala Mgr. Gabriela Lekešová na přednášce nazvané Anglicky beze stresu. Ves kutečnosti Anglicky bez stresu se jmeno avla ta přednáška, pokud se dobře pamatuji. Beze říká se lépe. „Psanou a mluvenou.“ (Formu. Má angličtina. Nejen ona.) A v tom je, pro nás Čechy, ta potíž. Totiž – málokdo (včetně většiny učebnic) to zohledňuje. Málokterý Čech se tak naučí skutečně dobře mluvit anglicky, španělsky, francouzsky. Jakkoli. Navíc (je-li už v letech) podlehne léta tradovanému mýtu – po třicítce se prý jazyky učí již těžko. Není to (podle nejnovějších neurologických, psychologických i lingvistických výzkumů a poznatků) pravda. Zopakujme si teď nejméně třicetkrát nahlas: „Naše mozky (tedy i ten můj) jsou schopny učit se jazyky až do pozdního věku.“ Poprvé, podruhý, potřetí.................. potřicátý. (Nezabere to ani pět minut.) Takže: „I můj mozek (a tedy i já) je schopen učit se jazyky až do pozdního věku.“ (Zopakujme si nejméně třicetkrát, prosím. Zvláště pro nás nevěřící psy.) Poprvé, podruhí, potřetí........ potřicátý. Čili: „Mohu se učit jazyky (a nejen jazyky) až do pozdního věku.“ (Třicetkrát. Nejméně. Zopakujme si tuhle krásnou větu.) „Mohu se učit cokoli (budu chtít) až do pozdního věku.“ Teď je třega se rozhodnout. Chci se učit? Ano. A co se chci učit? J8 osobně zatím angličtinu, španělštinu a vietnamštinu. Časem i hebrejštinu. Abych si to zpřítomnil (alespoň třicetkrát): „Plynně hovořím, čtu i píšu anglicky, španělsky a vietnamsky.“ Nojo. Taky rusky. A německy. (Trochu.) Jakž takž. Tady už si náš panáček přestává troufat a my s ním. Dejme mu zatím pokoj i stou „kládou“, kterou si naložil. A vraťme sen a přednášku. Náš mozek je super výkonný biologický počítač. Víme? Jen je třeba umět s ním zacházet. Jazyk je (sval) nutné učit se nahlas. Obklopit se prostředím cílového jazyka (písničky, nahrávky, filmy v originálním znění s titulky, literra tura). Slovíčka se (i kvůli měnící se výslovnosti) učit vždy v kontextu a celých, zpočátku jednoduchých větách. Ideální je vycházet z konkrétní reálné situace. (Toto je stůl. Toto je židle. Židle stojí u stolu. Já sedím na židli./To je milý muž. To je pěkná žena. Or vice versa./Či naopak.) A opakovaně fixovat.
Náš jazyk je také sval/Our tongue is also a muscle. To už jsme říkali. (A slyšeli. I s ním je třeba umět zacházet.) Cizí jazyk je třeba prohnat svalovinou jazyka mateřského. K tomu jsou dobré rozcvičky – jazykolamy. (Viz muzikál My Fair Lady.) Náš jazyk zohební a přizpůsobí se jazyku cílovému. Českému prostředí uvyklý (a patřičně zlenivělý) mozek přizpůsobujeme doslovnými překlady procvičovaných frází do češtiny. Fixujeme si tak slovosled cílových jazyků (češtinu už máme, doufejme, fixovanou dostatečně). A máme i internet. Jako pomocníka. A nejrůznější nabídky. Základní úroveň zdarma. Pak už (chceme-li) musíme solit. Nebo snad (jsme-li jendou ti Slované) platit? A čímže to? Pláténkem dávného závazku? Povoleným uzlem na kapesníku? Sbohem a šáteček. A kdybychom furt jenom neremcali...
P.S. Vzhledem k tomu, že rubriku "jazykový koutek" jsem si tu nezavedl, předávám tohle povídání Pájovi a sobě. My dva už si s tím nějak poradíme.
KOUSEK MANASALU
Se ženou i bez ženy,
Události se ženou a předhánějí, zprávy se valí a převalují a já v tom toku marně se pokouším čehosi zachytit. Nezbývá, než řítit se zpěněným proudem pádícího času a letmo nabírat dech. A cestou se dozvídat třeba to, že už se umí spočítat, na kolik přijde naši civilizaci její adorovaná automobilita. A také, že s tou opravou Pražského mostu není podle našich bdělých inspektorů vše úplně v pořádku. Na opravu jsem kdysi prozřetelně nepřispěl. Jsem tedy z toho venku? (Jako rodilý Pražánek sotva.) K zamořování životního prostředí zplodinami přebujelého motorismu přispívám nepřímo i jako účastník hromadné přepravy. Mám se za to chválit? Poslední dobou nejraději chodím pěšky. Nejsou to žádné velké (š)treky (na jaké jsou zvyklí třeba členové bohulibého o.s. Namasté Nepál, kterému dosud též ničím a nijak jsem nepřispěl, ale ta možnost se tu nabízí), jen takové šourání po naší ušmudlané matičce měst, většinou z „nutnosti“. Ne že by pražská doprava nebyla příkladná a spolehlivá, ale náš pejsek přeci jen dává přednost aktivnímu pohybu a já se někdy rád a jindy méně rád „svezu“ s ním. Navíc při těch našich „výšlapech“ často objevím nejednu zajímavotinu. Např. včera večer na lavičce v parku jednu nepoškozenou nerez lžíci. Ještě nevím, k čemu nám bude dobrá, ale už ji máme doma. (Že bych ji zařadil do výuky?) Zvláštní, že v sekvencích našich deminutiv najdeme různé výpadky. Např.: nůž-nožík-nožíček, vidle-vidlice-vidlička, 0-lžíce-lžička-(až lžičinka, lžičinečka). A také přesmyky. Viz: Tuha-tužka-tužtička. No nic, k tomuhle psaní se druhé přislíbené vysokohorské foto (vyškemrané na „nepálském“ večeru v Rybě naruby) moc nehodí a žádný oslí můstek to nespraví. Doufal jsem, že přes to chození nějak se k němu přirozeně dobelhám, ale nevypadá to. Snad příště. Možná to bude tím, že ani pořádně nevím, co je to na něm za zvířata? Nebo snad proto, že se mi podařilo uložit si je v této podobě?
P.S. Kačenka se mi svěřila, že toho nepáslkého Matýska (viz foto o něco níže) odněkud zná. Alespoň má ten dojem. Oba přitom víme, že je to (z hlediska té naší/jejich materialistické vědy) nesmysl. Holý.
VAROVÁNÍ: Pobýváním na tomto blogu se vystavujete též verbálnímu odpadu psychotických myšlenkových procesů!
Heslo příštích dnů:
“Neztrácej naději. Přijde den a uhlí nakope člověka.“ V.Z.
MOMENTÁLNÍ STAV GLOBÁLNÍHO VĚDOMÍ
Visit Nova Zeme
Klub příznivců pikniků, o.s.
Promote your Page too
Kam odtud:
třeba sem?
| prosinec 2008 | ||||||
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
|---|---|---|---|---|---|---|
| 1 | 2 | 3 | 4 | 5 | 6 | 7 |
| 8 | 9 | 10 | 11 | 12 | 13 | 14 |
| 15 | 16 | 17 | 18 | 19 | 20 | 21 |
| 22 | 23 | 24 | 25 | 26 | 27 | 28 |
| 29 | 30 | 31 | - | - | - | - |
únor 2010 (12)
leden 2010 (12)
prosinec 2009 (10)
listopad 2009 (12)
říjen 2009 (24)
září 2009 (38)
srpen 2009 (27)
červenec 2009 (10)
červen 2009 (15)
květen 2009 (16)
duben 2009 (18)
březen 2009 (20)
únor 2009 (16)
leden 2009 (27)
prosinec 2008 (14)
listopad 2008 (25)
říjen 2008 (29)
září 2008 (36)
srpen 2008 (6)
červenec 2008 (1)
červen 2008 (4)
květen 2008 (13)
duben 2008 (16)