Jak se tak nořím hlouběji do skrytých souvislostí českých dějin (doba pobělohorská a český barok), i naše malá domácí válka růží se… co vlastně? Rozkrývá? Komplikuje? V mých ranných „vizích“ končil náš manželský vztah smrtí jednoho z nás. Teď už je prý ve hře i smrt dalších lidí. Nejprve chce Kačenka vraždit osobně, pak ji napadne sjednat si profíka. Za 15 tisíc ukončím okamžitě veškeré svoje osobní dopisování, navrhuji. Ráno jsou běsi pryč. (Včera stál měsíc v novu.) Říkám si, nechám to na Kačence. Vždyť je to její rozhodnutí. Její zasvěcení. A přitom nevím: jsem bestie bez svědomí a bez citu? Když si tak právě připadám?

A zatímco já čelím své malosti a namyšlenosti, kolega Jirka K. ocitl se po čase znovu v Bohnické „léčebně“. Tak usilovně se pokoušel přispět své vyvolené, hospitalizované tamtéž. Během své duchovní práce musel prý odstiňovat silné negativní vibrace z mé strany. A já už se tomu ani nedivím, ani to nepopírám. Vždyť co my (blíp) víme? Obávám se, že ani kvantoví fyzici, pohrávající si s realitou, nevědí, co činí. Tak jako mlčící většina potenciálních lykantropů?

V Anežském klášteře viděli jsme včera (krom jiných artefaktů) i svatováclavskou přilbici a paládium země české. Žádný viditelný šlic na tváři panenky Marie, jen její bradička zdála se mi malinko zjizvená. To bychom měli s Mařenkou společné. Kačenka natrhla si nedávno kůži na bradě nehtem, já ještě jako školák rozrazil jsem si bradu o lavici. Je to stigma, není to stigma?