Z DENÍKU GUSTAVA MEYRINKA
Dnes, 7. srpna 1930, kolem 10. hodiny ranní, mi po dlouhé mučivé noci náhle spadly klapky z očí, a tak už teď vím, co je ve skutečnosti smyslem všeho bytí.
Neměli bychom
pomocí jógy měnit sami sebe, ale měli bychom jaksi vytvářet Boha. Po
křesťansku řečeno: „Nemáme Krista následovat, máme ho sejmout z kříže.“
Toho starého
muže, jak ho stále v dálce vidím, bych tedy měl korunovat, odít do purpuru
a učinit ho pánem svého života. Teď ho už vídám s korunou a oděného
v purpurový háv. Čím dokonalejší je on, tím spíše pomůže mně.
On je tedy tím žadatelem a já se toho zúčastním jen tehdy, splyne-li se mnou
v jeden jediný celek. Neboť on je vlastně mé vlastní já. „On poroste,
zatímco já se budu ztrácet.“ (To je smysl řeči Křtitelovy.)
Dosud bylo
chybou a příčinou veškerého mého utrpení, že jsem tohle všechno jasně nechápal,
ale věřil jsem, že musím zdokonalovat já sám sebe, a ne jeho.
Tantrická cvičení jsou tedy jako veškerá askeze myslná, vedou do zkázy a jsou
tou nejpravější černou magií.
Teď už také
vím, proč byl ten starý muž vždycky tak nehybný jako nějaký obraz. Právě proto,
že jsem pracoval na sobě a ne na něm. Bo Yin Ra mi to vyložil tak, jako bychom
všechno, co takovým způsobem vznikne, museli nějak pozřít a živit se tím. Je to
právě naopak. Ten stařec je vlastně Kristus a my ho musíme osvobodit a učinit
silným, teprve pak bude moci konat zázraky. Konání zázraků na nás přechází, jen
zbavíme-li se této schizofrenie a budeme-li do tohoto vědění vtaženi. Taková
konnesreutherka, například, by se tedy měla snažit trpícího duševně osvobodit,
a ne jen trpět spolu s ním. Pohybuje se tak v bludném kruhu.
Všechny tyto
poznatky bych měl vlastně popsat formou románu. Bylo by to snad to
nejzajímavější téma. Doufejme, že se u nás poměry brzy změní tak, abych mohl
pracovat, jak bych rád.
Ani zdaleka
nemohu všechno to, oč jsem se po léta v józe pokoušel, označit za omyl.
Naopak věřím, že takové snahy jsou nutné, abychom rozpoznali to, co jsem já
pochopil dnes, 7. srpna.
Směřovat k absolutnu a přitom si uvědomovat jeho
nedosažitelnost, i v tom je Meyrinkovo poselství. Hašiš a
jasnozřivost, to je jen jedna z možných cest, zdaleka ne pro každého
vhodná, protože vyžaduje velkou sílu osobnosti a nesmírnou zdrženlivost. Měli
bychom však znát svědectví těch, kteří jí prošli.
Láska je laskavec, co laská
dráždivě dláždivého dlaska.
Z dálky se blýská, zblízka
zvoní. Hřmí tříska, tryská
z kopyt koní klopotný kánon
dokonavý. Vozka se rozjíždí, vůz
staví. A kočár mizí za zatáčkou.
To láska – ptáček pohnul
VŠESTRANNÉ
VYŠETŘENÍ
J e r m o l a j e v . Byl jsem u Blinova a
on mi předvedl, jakou má sílu. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Je silný jako
medvěd! Udělalo se mi mdlo. Blinov zdvihl psací stůl, roztočil se a odhodil ho
na čtyři metry daleko.
D o k t o r. Bylo by zajímavé to
prošetřit. Vědě jsou taková fakta známa, ale jejich příčiny nechápeme. Vědci
ještě nedokážou zodpovědět, odkud se bere taková síla svalů. Seznamte mne
s Blinovem a já mu dám vyšetřovatelskou pilulku.
Je r m o l a j e v . A co je to za pilulku,
kterou chcete dát Blinovovi?
D o k t o r . Jakou pilulku? Nemám
v úmyslu dát mu nějakou pilulku.
J e r m o l a j e v. Ale vždyť vy sám jste
právě řekl, že se chystáte dát mu pilulku.
D o k t o r . Ne, ne, to se mýlíte. O
žádné pilulce jsem nemluvil.
J e r m o l a j e v. Tak tedy promiňte,
slyšel jsem, jak něco říkáte o pilulce.
D o k t o r . Ne.
J e r m o l a j e v. Jaké ne?
D o k t o r . Neříkal!
J e r m o l a j e v. Kdo neříkal?
D o k t o r . Vy jste neříkal.
J e r m o l a j e v. Co jsem neříkal?
D o k t o r . Vy, myslím, něco
nedoříkáváte.
J e r m o l a j e v. Ničemu nerozumím. Co
nedoříkávám?
D o k t o r . Vaše řeč je typická.
Polykáte slova, nedokončujete načatou myšlenku, pospícháte a zakoktáváte se.
J e r m o l a j e v. Kdy jsem se zakoktal?
Mluvím úplně plynule.
D o k t o r . A v tom se právě
mýlíte. Vidíte? Rozčilením už vám vyskakují rudé skvrny. Ještě vám neprostydly
ruce?
J e r m o l a j e v. Ne. Proč?
D o k t o r . Tak. To je moje diagnóza.
Zdá se mi, že se vám už těžko dýchá. Raději se posaďte nebo upadnete. Výborně.
Teď si odpočiňte.
J e r m o l a j e v. Čím to je?
D o k t o r . Pššt. Nenamáhejte si
hlasivky. Teď se pokusím ulehčit vám ve vašem trápení.
J e r m o l a j e v. Doktore! Vy mě lekáte.
D o k t o r . Přítelíčku! Já vám chci
pomoci. Vezměte si tohle. Spolkněte to.
J e r m o l a j e v. Ach! Fuj! Jaká odporně
nasládlá chuť! Co jste mi to dal?
D o k t o r . Nic, nic. Uklidněte se.
To je ten pravý prostředek.
J e r m o l a j e v. Je mi horko a všechno
vypadá zeleně.
D o k t o r . Ano, ano, ano,
přítelíčku, teď umřete.
J e r m o l a j e v. Co to povídáte?
Doktore! Ach, nemůžu! Doktore! Co jste mi to dal? Ach, doktore!
D o k t o r . Spolkl jste vyšetřovací
pilulku.
J e r m o l a j e v. Zachraňte mě. Ach.
Zachraňte. Ach. Vzduch! Ach. Zach... Ach. Vzduch...
D o k t o r . Zmlkl. Nedýchá. to
znamená, že umřel. Umřel, aniž by na světě nalezl odpovědi na své otázky. Ano,
my, doktoři, musíme zevrubně vyšetřit fenomén smrti.
(21. června
1937)
D. Charms, Sen, str. 20-22
VOLVOX GLOBATOR, 1992
přeložil Martin HniloHodiny ukazují půlnoc, ale vlastně je teprve jedenáct a kdovíkolik ve skutečnosti. Takže to není zase tak zlé a já mohu usednout ke klávesnici, protože dnešní (a málem již včerejší) příhodu, kterou nám bylo dáno prožít, za mne zas nikdo nenapíše. Jsem v „manické fázi“, která se projevuje sníženou potřebou spánku a zvýšenou chutí natrhat nějaké plody bazy čiernej a urobiť z nich šťavu. Alkohol robil som vlani a s výsledkom nebol som celkom spokojený. Příliš jsem šetřil cukrem a nedokvasil. Letos už po kvašení tolik neprahnu. Vyrazili jsme tedy (Kačenka, Paco a Já) na procházku podél Vlatavy (směrem od Mostu barikádníků k Libni) s probouzející se vášní pradávných sběračů plodů. (Podle krevní skupiny měli bychom být sice oba lovci, ale kdovíjak to zase všechno je a bylo.) Paco (v souladu se svými labradořími zlozvyky) se jako obvykle pokoušel vyvést z poklidu pokojně lovící rybáře. Prvnímu shodil prut ze stojanu, další dva minul kupodivu bez kontaktu, čtvrtému zato ochutnal návnadu. To už se Kačenka poněkud ošívala, ale vodítko jsem měl já (nepsaná dohoda mezi námi praví, že kdo má vodítko, ručí za psa, a ten druhý mu do toho nebude kecat) a v nejasné předtuše hrozícího konfliktu srdnatě a neochvějně kráčel jsem vpřed. U sedmého asi osmahlého chlapíka padla kosa (obrazně) na kámen.
„Hele, vem si toho psa,“ zavrčel na mne ve chvíli, kdy jsem
si psa bral, neboť už zase měl čumák v piksle s nějakým rybím
drobením. „A jděte s nim do prdele. Víš, že ho máš mít na vodítku?“ říkal si dotčeně o reakci. Nebyl
jsem si svou pravdou jistý, ale (když už jsem tak v té manické fázi)
zkusil jsem bez přípravy jednu ostřejší českou vracečku: „A víš, že ty máš bejt
taky na vodítku?“ Chlapíka to zvedlo ze stoličky, opřel se do mne (rukama - nekecám - jako
lopaty) a dál rozkládal cosi o prdeli, v níž zjevně spatřoval místo, se kterým bychom se neměli minout. K tomu mi ještě vysvětloval, že jemu je to
jedno, ale pokud by Paco sežral trojháček, těžko bychom ho z něj
dostávali. Paco už za svého krátkého psího života schroustal leccos, co nebylo
přímo k snědku, a ne vše se nám z něj podařilo dostat. Trojháček jeho
pozornosti (pokud vím) dosud unikal. Mám-li však já v každé situaci ručit
za psa, měl by pak rybář zas ručit za svoje trojháčky, napadá mne. Chlapík se
mezitím vrátil k tomu, co mu asi nejvíc leželo v hlavě: „Mám zavolat
policajty? Víš, že toho psa máš mít na vodítku?“ „Já to vím a klidně je
zavolej,“ jel jsem si ve své zajeté koleji. „A víš, že to žrádlo máš mít
zavřený?“ neodpustil jsem si malou inovaci. Chlapík už si sedal, ale tohle ho
zase zvedlo a znovu se do mne opřel. Chvíli mne postrkoval a pak mi ji švihnul
pěstí na bradu. Fakt je, že bych si přál mít lepší obranné reflexy. Prát se mi
ale nechtělo a tak jsem se vychládajícího borce, který si už zase sedal
k prutům a ještě mne (asi ze setrvačnosti) posílal do prdele, zeptal,
jestli mu to tam patří a doporučil mu, aby si to trochu srovnal v hlavě.
Jeho poslední „jdi do prdele“ znělo už silně rezignovaně a jelikož nás už také
nic lepšího nenapadlo, odporoučeli jsme se bez rozloučení a s nejapným pocitem morálních vítězů. Cestička nás po
chvíli vyvedla na asfaltku, kde mi došlo, za co a proč jsem to tentokrát asi
dostal po hubě, a kde hrozbu možného střetnutí s rybáři střídá hrozba
střetnutí s jedoucím cyklistou. Ani tam si (s výjimkou Paca, který to
neřeší) nejsme úplně jistí v kramflecích, jelikož cyklisté sviští po obou
stranách, ale většinou stihnou se vyhnout. Přicvakli jsme Pacouše na chvíli ke
sloupku (je to útěkář a ví se to o něm), natrhali plodů do dvou tašek,
poděkovali štědré přírodě a pokračovali směrem k domovu. Až tam mne
napadlo, že jsme ty policajty možná měli nakonec zavolat my, aby nám v tom
všem zjednali jasno. Možná, že ještě zapátrám po tom, jak to v té Praze
s volným pobíháním psů vlastně chodí. I kdyby však bylo zakázané
celoplanetární vyhláškou na celém světě, bude mít ten, kdo tvrdí, že pes nemá volně pobíhat, pravdu? A vidíte, tentokrát měl jsem ji přece já. Člověk,
který se sám nedokáže udržet, patří na vodítko. Vím to. Sám sebe občas neudržím,
svoje vodítka už pár let pracně hledám a tu a tam snad i nalézám. Jen se jich
držet... (a tak si dnes půjdu do LUXORU pro další zbytečnou knížku, kterou snad ještě přelouskám, abych se dozvěděl, že si to stejně zas -pakliže vůbec- budu muset dělat po svém).
P.S. Pro zjednodušení vynechal jsem tentokrát reakce Kačenky, která do celé situace brzy a moudře přestala zasahovat. Ostatně, celé se to seběhlo pochopitelně jinak, než jak to předkládám, např. prut shodil Paco až třetímu rybáři, první rybář byla rybářka atd. Ani ty tři hlavní osoby a jejich jednání už v hlavě (aniž bych je nějak zásadně nepomíchal) neudržím. I proto nepíšu romány či literaturu faktu a držím se svého blogu jako švec svého kříže. Nebo čert kopyta?

| srpen 2009 | ||||||
| Po | Út | St | Čt | Pá | So | Ne |
|---|---|---|---|---|---|---|
| - | - | - | - | - | 1 | 2 |
| 3 | 4 | 5 | 6 | 7 | 8 | 9 |
| 10 | 11 | 12 | 13 | 14 | 15 | 16 |
| 17 | 18 | 19 | 20 | 21 | 22 | 23 |
| 24 | 25 | 26 | 27 | 28 | 29 | 30 |
| 31 | - | - | - | - | - | - |