Kdo si přečte poněkud nedbale sepsanou knížku Jiřího Zemana Hoj ty Štědrý večere aneb Jak se slavily Vánoce ve staré Praze, zjistí, o co jsme se při současném hektickém životním tempu ochudili. Inu, nová doba žádá si nové nasazení. Obrazový materiál z archivu autora a Muzea hl. m. Prahy, jímž je kniha doplněna, dokládá, že i za první republiky měly vánoce komerční charakter. Jenom si tenkrát Pražané dokázali najít víc času na sebe, na oslavy, i na tu štědrost. K oslavám patřilo i strašení a to tak důkladné, že některé děti prý v hrůze z celé té menažerie potvor, která v prosinci zaplavila pražské ulice, dokonce skákaly z oken. To ovšem nebránilo pražským hercům a herečkám (s Janem Burianem a Růženou Naskovou v čele), aby svou lásku k dětem neukájeli v rolích nejrůznějších dobrotivých i krvelačných nadpřirozených kreatur. Listoval jsem si knížkou nostalgicky během právě končících svátků (které však v Praze kdysi pokračovaly víceméně až do masopustu) a litoval, že se jí nedostalo pečlivější redakční péče. Čtenář v ní najde i příběh pražského žebráka Antonína Houžvičky, zvaného Tonda Houžev, jak jej po pražských kavárnách vyprávěl básník J.V. Sládek. Ten zde ale neprozradím. Jen to, že nejedno oko by nad ním zaslzelo a stojí za přečtení.