ne déle, nežli na 2 věty

mohou se setkat naše světy

ne déle, nežli na 2 slova

můžeš to zkoušet zas a (znova) 

                                                      

 

(sněžné sloky – sloky sněžné)

 

Mám vycházku. Kolem čtvrté procházím poklidným pražským Sherwoodem. Z dálky vidím přijíždět šestadvacítku, ale tu nestíhám. Leda bych nerad -a k tomu s kytarou na zádech- popoběhl. A to dost, poměrně. Raději ne. Držím se svého vláčného tempa. No tak mi holt ujede. Počkám si na další. Jsem proto méně chlap? Měl Vesmír v úmyslu mne právě teď popohnat? Nebo mi dává i jinou možnost? Uvidíme.

Zvolna kráčím dál, rozhlížím se a vychutnávám si narůstající pohodu, šířící se jako pocit příjemného tepla mými jinak citelně ztrápenými útrobami. Není mi nejlépe. Vlastně je mi nevalně. Jak po těle, tak po čem to vlastně? Zplodil jsem další poněkud rozpačitý písňový text a jedu se s ním předvést rodině. Má to cenu?  A proč si při tom v duchu přehrávám dopolední telefonát s jednou milou, mírně robotizovanou bytostí? Chtěla mi vnutit jakési pojištění. „Dobrý den. Mluvím s panem Bryanem?“

„Mluvíte.“

„Gratuluji, naše společnost ABCDEF vybrala právě vás do programu pojištění v případě hospitalizace zaviněné úrazem. Nejprve potřebuji vědět, spadáte-li do kategorie BFLM-PSVZ.“ 

„Nepotřebujete.“

„Aha, dobře. Takže spadáte do této kategorie?“

„To nevím. Víte, já se totiž nehodlám urážet.“

„Dobře a mohu vám tedy představit naši společnost a její program?“

„Není třeba, jak už jsem řekl, urážet se nehodlám.“

„Dobrá, v tom případě vám děkuji za váš čas a přeji hezký den.“

„Nápodobně.“

Přehrál jsem rozhovor sotva do poloviny a stojím na stanici. Čeká tam na mne (možná) Ind v turbanu. Možná na mne. Možná Ind. Podle toho turbanu. Čeká tam určitě a chce vědět, kudy do Holešovic. Soudím tak podle papíru, který mi ukazuje a na kterém rozeznávám slovo Holešovice. Posílám ho směrem k Hlavnímu nádraží a snažím se vysvětlit, že musí pod zem, do metra. Mám dojem, že to moc nechápe, i když souhlasně přikyvuje. Každopádně odchází již naznačeným směrem a já ho pouštím (i s turbanem) z hlavy.

Z tramvaje, která mezitím dojela na zastávku, vystupuje akutní podnapilec a rozhodně přešlapuje na místě. Nevím, je to ta šestadvacítka, která mi měla ujet, nebo už další? Praktická ukázka zkresleného vnímání času. Ukázněně čekám, až vystoupí maminka s kočárkem, ale ta chce jen přeparkovat uvnitř na plošině. Dojde mi to právě včas, abych se ještě prosmýkl kolem rozevlátého konzumenta legální společenské drogy a nastoupil přivírajícími se dveřmi. Už v tramvaji začínám psát v hlavě tenhle „fejetonek“ a těším se na pointu.

Ještě nevím, že dopsat se mi ho nepodaří a pointa žádná se nedostaví. Přiznávám, že mne to mrzí. Radost, že všechny tyhle banální situace prožívám a zapisuji (v manické fázi tzv. akutní psychózy) v klidu a „na svobodě“, bych si tím ale neměl nechat zkazit. A tak pomalu ale přece začínám být vděčný i za ty svoje nucené pobyty v Bohnicích. Byly k nezaplacení. Pobyt na svobodě vyjde člověka jistě o něco dráž, ale v celkovém součtu snad (nám všem) výrazně levněji. Čert ví. Bůh suď. Mik mak.

 

dopsáno doma v Holoušovicích, 25.+27.11.08 (Po prvním už pražském sněžení a celkem vydařeném třídním srazu. Šeprta sice vzdor očekávání nedorazil, zato se ukázala léta neviděná H.K., přiřazená již mezi fantomy, v jejichž existenci přestával jsem málem věřit.)

 

ne déle, nežli na 2 slova

smíme se spolu pomilovat

ne déle, nežli na 2 hlásky

nestihneš ani (roll out the barrel)                              

 

(závějení)

"Máme prosinec a začínáme nový život," říká Kačenka a dodává, že já tedy začínám dost tradičně. Hodiny ukazují čtvrt na čtyři a moje nadržené prstíky mazlí klávesnici počítadla. Chci totiž zaznamenat, že:  Prostřednictvím Adélky, co už večeřela, nás Anička nikoli posedlá pozvala na diplomatický bazar v hotelu Hilton (v Praze - upřesňuji pro případ, že by se hotel stejného jména vyskytoval i v jiném z měst vlastí českých). Jako totální naivkové a neznalci jsme si představovali jakýsi předvánoční garážový výprodej odstupujících atašé. Jak daleko jsme byli od pravdy, ukázalo se až na místě. (Měl jsem cukání vzít zapůjčenou kameru, i mohlo být celé to mezinárodní hemžení za 50 Kč vstupného zaznamenané, ale slíbil jsem švagrové, že budu točit jenom doma.) Místo neobratného líčení, které by stejně ani zdaleka nevystihlo skutečnost, řeknu jen, že jsme si (v salonku Roma) pořídili skutečného žlutého psa (zdravíme pana Hejmu a od této chvíle už věříme skoro všemu, co říká).

Následuje pauza, ve které čtu Kačence dva třeskuté fejetony z knihy V.M. (str. 28 a 30) jako reakci na její rozhořčené zvolání: "Za co to chce ten čurák Nobelovku!?" (Na vysvětlenou: v určitém duševním rozpoložení zve moje žena všechny ženy včetně své urozenosti píčama a chlapy zas přímo úměrně k jejich pohlavnímu ústrojí. A máme v tom jasno a pořádek.) Náš žlutý pes zatím odpočívá v ložnici a možná už se mu zdá o Aničce, která ho má od nás dostat. Nejdřív se ale musíme rozhoupat.

Po absovování asi tak 5% diplomatického bazaru míříme i s Pakoušem domů, obtěžkáni několika igelitkami a švédským STIGAHOCKEYEM MS 2004 PRAHA-OSTRAVA, zakoupeným u stánku německé ambasády za 1500 Kč. Bez paragonu a záručáku. Byl poslední svého druhu, pak už jen samá extraliga. Jeho koupi jsem odkládal zhruba 15 let, až konečně spadla klec. A v patře byl bankomat, tak co už může jeden dělat? Nic jiného, než doma zjistit, co všechno je v krabici polámané, vyspravit to kobercovkou a pustit se do hry s právě dorazivším 21letým synkem. Já nasadil Švédy, synek Čechy - až na brankáře samé Jágry. Po krátké stiga-přestřelce konečně otevírám také obálku, která mi na stole leží už týden. Anička (tahle je šestiletá, hubená a pobledlá) hledá maminku, která ji bude mít ráda.

Místo ní mi ale píše paní Květuše Paichlová (ředitelka sdružení SOS) a přikládá rovnou pero. Kromě hodné maminky potřebuje traumatizovaná Anička také nějaké peníze na zájmové kroužky, vzdělávání matek v SOS vesničkách a psychologickou péči. Tatínka podle všeho nepostrádá a postrádat ještě dlouho nebude. Nedávno jsem takhle i s jejich propiskou poslal do prdele nemocniční klauny (i když tu propisku i složenku asi pořád někde mám - musel bych napsat vysvětlující dopis, jít s ním na poštu atd. atd.). Paní Květuši do prdele nepošlu - i já se (zjišťuji ke svému údivu) za pochodu měním uvnitř. Udělám něco jiného, i když také jinak, než si to představují všichni ti zasloužilí SOSáci. "Každá koruna zajistí dětem bezpečí v novém domově.  Pomozte nám a darujte dětem, jako je Anička, rodinu!" píše se v přiloženém letáčku. Vezmu to tedy, jako všechno, co hlásají další samozvaní spasitelé našich duší, doslova. Nic lepšího ani umět nechci. A uvidí se, jak to kdo s kým myslíme. Vždyť mi ta Anička hledící z obálky připomíná jednoho malého chlapečka před 42 lety. Jeho oblíbený pes se jmenoval Pluto a žloutenkou ho tenkrát (pokud se pamatuje) nestrašili. Zato dnes nedají pokoj.

A žloutenka už se od narkomanů a bezdomovců přesouvá do rodin. Můj chlapeček (o pár let starší a poučenější) přitom zjistil, že dalším dosud nepodchyceným ohniskem nákazy je zřejmě i tradiční mezinárodní vánoční bazar v pražském Hiltonu, kde pojedl kazašské speciality, aniž si byl předtím umyl ruce. (Pozapomenutý běžný hygienický návyk.) No vida -máme ho, uličníka! Nezežloutl nám v Beskydech, i dáme mu ještě šanci. "Honem, honem,  epidemie už nám ustupuje," vrčí si pod vousy žlutej pes na stopě ohniska nákazy. Všichni jsme někdy GOGO, připomínám si tiše já a končím tenhle fujjetón. Zas se mi akosi nevyvedl. Tak, jak bych si přál. Jenomže už je na světě a plácat po zadečku ho nebudu. Však on křičí dost i bez toho. Nebo to není slyšet?

Symptom je jako nezvaný host, co klepe na dveře našeho domu, aby nás upozornil, že máme děravou střechu. Jenomže na dveřích nám visí vyhláška opatřená úředním razítkem a na ní stojí, že přijímání takových cizinců je nebezpečné a přísně se trestá. A tak potlačíme svoji zvědavost a zacpeme si uši, abychom klepání neslyšeli. Symptom je vytrvalý, navíc vidí, že se stahují mračna, a tak začne do dveří bušit. To nás poleká, vytrhne z letargie a my začneme činit opatření, aby nezvaný host náhodou nevnikl dovnitř. Musíme se v domě zabarikádovat. Mezitím začíná pršet, do domu zatéká, ale my máme příliš starostí a práce u dveří, takže si toho nevšímáme. Nezvaný host vidí, že u dveří nic nepořídí a přesune se k oknu. To je zděšení. Do našeho příbytku nahlíží někdo cizí! Křičí cosi neznámou řečí a výhrůžně mává rukama. Určitě nám chce ublížit! Místo abychom se věnovali děravé střeše, voláme cizineckou policii a pro jistotu zatloukáme okna. Slyšíme houkat policejní sirénu, konečně jsou tady.  Nebezpečný cizinec putuje za mříže, do oddělené cely, kde si může hulákat dle libosti. My máme svatý klid a pokoj. A také vytopený dům a nechápeme, jak je to možné. Za co nás pánbůh trestá? A co jsme udělali špatně?

------------------------------------------------------------------------------------------

pozn.: Asi si odpustím potřebu dát ještě dohromady svůj totálně zmatený úvodní "konferenční" projev. Místo něj a za něj napsal jsem (zatím) tohle povídání. Takových dalo by se napsat víc. Změnilo by to něco? Ve mně a v okolním světě?

Dnes tedy sbíral jsem pejskovo výkaly přímo přepychově. Však také měly pěkný tvar a konzistenci. První -bohužel asfaltový- green zahrál jsem golfovým stylem (pytlík-hůl, tácek-jamka) na tři údery. Druhý green -bohužel už travnatý- jsem zvládl na dva pokusy stylem "chytej dokud padá" a pak sesbírej zbytek. Ten zbytek šel na první náběr i s nezbytnou hromádkou listí. Dnes byl jsem v tom svém snažení skutečně za borce, však také sbíral jsem s rozkoší. Okolní sajrajt, namísto aby prohluboval mé bývalé depresivní vnímání světa, hrál tentokrát pro mne a vytvářel nevšedně půvabnou a náležitě bizarní kulisu mým kapku uhozeným soukromým pretěkům v hovnosběru.
Takže k obědu si dnes tu rajskou přeci jen "zasloužím". V rámci přípravy na čtvrteční celodenní polévkový půst (že já si s těmi půsty nedám pokoj! a nedám..) jsem zakoupil čtvero před-polévek. Na dnešek vyšla mi poněkud zbrkle zakoupená rajská i lekl jsem se velice. To přeci nejde, to si ještě nezasloužím. Rajskou polévku v rámci přípravy na půst!? Jenomže není snad samotné slovo půst odvozeno od slova pouštět a nikoli strádat? Proč tedy tentokrát nepustit se přesvědčení, že bych si neměl zasloužit svoji rajskou? Po krátkém přemítání jsem usoudil, že to snad přeci jen půjde. A bylo mi při tom nevalně. Dnes, přiznávám, je mi už rajsky. Z ničeho nic jakoby. Ale já vím, proč, neboť si ještě pamatuji. Sám sobě povolil jsem si ráj už ve středu. Což povolit si ho dnes a denně? (06-02-08)

Zemřel Sir Edmund Hillary, první pokořitel Mt. Everestu, hlásal včera hned první titulek Novinek.cz. Tak už to má Sir Edmund za sebou. V krásném věku 88 let odešel. Kam vlastně? Na onen svět, říká se. Poslední výstup velkého horolezce. A zdalipak by s tím titulkem souhlasil? Byl-li skutečně Sirem, pak sotva.
To kdovíkolikátý pokořitel Špičáku (já) ještě žije a kdovíproč oxiduje na tomto světě. Svůj životní vrchol už má za sebou. (Dobývání vrcholů, to už je dneska taková v podstatě povinná zívačka. Kdo na nějakém dosud nestál, je společensky znemožněný a může se jít zahrabat. Někdo je sbírá jako korálky na šňůrku, jinému stačí dobýt ten jeho jediný vysněný vrchol.) Já si v dobách své odcházející mladosti za soupeře zvolil - přiměřeně své nevalné fyzické kondici - liberecký Špičák, magickou horu Českého středohoří. Vypravili jsme se na něj se ženou a dětmi. A že jsme to tomu kopci tenkrát pěkně natřeli. Na lopatky jsme ho položili za necelou hodinu (nepočítáme-li ty další čtyři, co jsme v mlze, halící celý Liberec, nemohli najít výchozí značenou cestu). Na rozdíl od Sira Edmunda jsme se museli obejít bez doprovodu domorodého šerpy. I když menší pomoc místních obyvatel byla nutná, jinak bychom asi pohořeli hned na samém začátku. Dodnes se mi vybavuje scéna, v níž jeden z domorodců na dotaz, kde že vlastně tu svoji slavnou horu před námi ukrývají, suveréně odvětil: "No přeci támhle..." Otočil se, zalapal po dechu a napřažená paže mu zůstala zaraženě viset ve vzduchu. Hora nikde. Ale přeci jen nás po krátkém přemýšlení přibližně nasměroval a vybavil dobrými radami na cestu. Zaplať mu to Pámbu. Nejprve jsme tedy našli, přemohli a dobyli úpatí a po krátké poradě přijali můj dobrodružný návrh, že horu ztečeme turistickou cestou. Mimo sněžnými pluhy protaženou silnici. Ať z toho dobývání také něco máme.
Cestou vzhůru, kterou jsme si poctivě prošlapávali, takže toho dne šlo rozhodně o prvovýstup, jsme připomínali čtveřici potácejících se opilců. Nikdy nebylo jasné, jestli při dalším kroku zapadneme až po kolena do sněhu, nebo nás ta nevypočitatelná bílá hmota udrží na povrchu. U nás "dospělých" to bylo tak 40:60, odhaduji. Děti to měly o něco lehčí - byly lehčí. Sníh je většinou udržel, ale spolehnout se na to nedalo. Hekali jsme a funěli, v duchu a brzy i nahlas kleli jak pohani, ale vytrvali. Špičák se musel bavit. Největší legraci nám přichystal na samém vrcholu, kde jsme zjistili, že lanovka dolů jede už za dvě minuty. Viditelnost byla tak na pět kroků a my, jako správní dobyvatelé, jsme uznali, že čekat hodinu na další jen proto, abychom si prohlédli restauraci (ani z té proslulé věže toho moc vidět nebylo), nám nestojí za to. Sklouzli jsme z pokořené a vysmáté hory po kabelech a během chviličky stáli zase pod ní. Teprve v blízké a dobře větrané restauraci, kde jsme si dopřáli bramboračku, jsme spolu s hustou, horkou a houbami kořeněnou tekutinou vychutnávali též opojný pocit vítězství. Já při té příležitosti slušně nastydl. Pobavený, dobytý a přemožený Špičák se raději znovu ukryl v mlze. To jistě nedokázal unést tíhu té kruté porážky. Myslím, že se při vzpomínce na naši vítěznou expedici červená ještě dnes. Nevím, jestli geodeti od té doby provedli nová měření, ale vsadil bych se, že se musel samým studem o kousek propadnout. A kdyby věděl, že si ho chudáka i po tomhle zážitku pořád pletu s Cukrákem (který jsme s rodinou dosud nepokořili), hambil by se ještě víc.
A na můj drzý jazyk už se neodbytně dere neuvážený slib: jednou se s rodinou na Cukrák vydáme, abychom měli srovnání. Třeba se mi pak ty dva kopce plést přestanou. Nebo mi definitivně splynou v jeden. No vida. Pokořitel Špičáku má před sebou další cíl. Tak proto on ještě oxiduje na tomto světě. Cukráku, třes se.
P.S. Teď mne napadá, že já si navíc pletu Špičák s Ještědem? To tedy tuplem pozor na mě. Já, pokořitel Ještědu, ještě jdu.

 

Moje Matějská pouť aneb Jak jsem vám mluvil s Bohem. (sváteční fejeton)

 

Tak jsem vám mluvil s Bohem. Je to už dýl a vás to možná nezajímá, ale já jsem toho (už zase) tak plnej, že se prostě musím podělit, to pochopte. A když je dneska ten svátek.

Došlo k tomu – a to vím náhodou přesně – tuhle na sv. Matěje, kdy jsem se rozhodl obnovit tradici Matějské pouti. Bydlím v Holešovicích, takže to mám co by kamenem, takže se mi to hodilo. Na mapě jsem si nastudoval trasu, neboť jsem měl trochu bobky, že netrefím a dojdu někam jinam, a abych neputoval jen tak nalehko, koupil jsem asi za pajcku už nevím jakou kytku, jako že obětinu.

Líčením cesty nebudu unavovat, zmíním jen, že jsem šel pochopitelně pěšky, zato v botách a celý jsem to sfouknul cirka za dvě hodinky. Ale to není podstatný. Jde o to, že jsem doputoval až na hřbitov u kostela, který (ten kostel) byl pochopitelně zavřený, což mě malinko pozlobilo, ale zas ne tolik, abych se tím nechal otrávit, a jak tak hledám nejvhodnější místo, kde položit kytici a spálit mandalu (vidíte, to jsem vám neřekl, tu jsem nesl obkreslenou na pauzáku a stočenou do trubičky a to vlastně měla bejt ta hlavní oběť, poněvadž jsem se s ní vybarvoval nejmíň hodinu a dalo to děsnou fušku a uprostřed byl na ní můj vnitřní guru, kterýho jsem zrovna intenzivně hledal a ne a ne ho najít, tak to byla taková jako pomůcka, kterou jsem myslel, že když obětuju, tak mi to pak půjde ještě líp, to hledání, protože se jako v nitřně osvobodím od všeho toho lpění na formě a tak, ale to je vedlejší), tedy jak tak hledám nejvhodnější místo k tý oběti, promluví na mne Bůh.

Prej co tam jako blbnu. Mně to v tu chvíli přišlo úplně normální, že se ptá, když je tam vlastně doma, takže jsem mu to začal úplně normálně vysvětlovat, s tím obnovením tradice a tyhlety kecy, ale on mě najednou přerušil a zeptal se, proč jsem přišel úplně sám. Já mu povídám, že dětem se nechtělo, manželka že má na práci něco jinýho, bejvalá milenka, kterou jsem taky zval, to nějak nepochopila a myslela, že s ní chci jít na cukrovou vatu a na houpačky, kamarádi neměli čas a vůbec, že jsem dost mizernej organizátor a on na to, ať laskavě nekecám. A s čím jsem teda přišel. Odpověděl jsem, že s kytkou a tak a on s čím ještě. To už jsem nevěděl, tak jsem jen tak z rozpaků nabídl, že kdyby chtěl, můžu mu třeba alikvótně zazpívat, načež on odvětil, že jsem byl vždycky kašpar, a na delší dobu se odmlčel.

Tak jsem položil tu kytku, zapálil mandalu pěkně od středu a pak už jen sledoval, jak hoří a mizí a smrdí. Inu, povznášející chvilka. A zeptal jsem se Boha, jestli mu není smutno, že už k němu na Matěje nikdo nechodí, jestli mu nechyběj ty slečny a pánové, co je doprovázeli a rodiny s dětma, který už dneska nevěděj, že matějská má, respektivně mívala, kromě toho světskýho taky ještě něco jako duchovní rozměr, a on celkem logicky odpověděl, že je mu to dost volný, protože to je věc nás lidí, jak to tady dole vedeme, on že nám do toho nemá co kecat, ale že každá návštěva potěší. A ještě dodal, že sem stejně lidi původně nechodili za ním, ale kvůli odpustkům, co se tu rozdávaly,  takže to vyjde skoro nastejno. A pozdějc, když už o ty odpustky tolik nešlo, tak ty slečny se chodily hlavně předvádět a ti pánové po nich pokukovat a dětem šlo stejně vždycky hlavně o tu cukrovou vatu a houpačky. A stánkařům pochopitelně o kšeft a to tolik, že se všechny ty atrakce nakonec na matějskej kopeček už ani nevešly a celá ta sláva se musela přesunout jinam. Nejprve na kulatý náměstí a potom až úplně dolů do Holešovic, do bejvalý juldyfuldy. A že to vlastně celý bylo jenom takový maskovaný pohanský svěcení nebo vítání jara, ale že to stejně bylo fajn.

To jsem zas tak úplně nepochopil, tak jsem se ještě zeptal, aby řeč nestála, jestli neví, proč je kostel ve svátek zavřenej, a on opáčil, to že neví, protože je jenom Bůh a jako takovej do lidskejch hlav nevidí, on že nahlíží akorát do lidskejch srdcí a tam že žádný zavírací hodiny nejsou.  Z toho už jsem byl teda úplně paf, ale nedalo mi to a ještě jsem se u něj chvíli zkoušel přimlouvat za jednu holku, co zrovna nedávno spáchala sebevraždu, když už jsem vážil tu cestu, ale on se tvářil, jako že nechápe, o čem to mluvím. Asi to vážně nechápal. Napadlo mě zeptat se ještě, jestli budu až do konce života maniodepresívní, ale to už jsem tušil, co by mi asi odpověděl, že to je čistě moje věc, a tak jsem už byl zticha. Takže jsme zase chvíli mlčeli a najednou se mě Bůh zeptal, jestli miluju svou ženu a já musel přiznat, že tak docela to nevím. A on se mě ještě o poznání tišším hlasem zeptal, jestli vůbec vím, co je to láska. A já musel zase přiznat, že v tom moc jasno nemám. On přikývl, že to chápe, protože jsem jenom člověk, což už samo o sobě musí bejt zatraceně těžký, a jako takovej vlastně ani nemůžu mít o lásce tu správnou představu, a zeptal se mě, jestli s tím chci něco dělat. Já přikývl, že bych docela rád, ale momentálně vůbec nevím, co. A on si jenom tak táhle a skoro neslyšně povzdechl a pak jsme nějakou chvíli, jako už tradičně, mlčeli. A já přemítal o tom, že jako člověk jsem se narodil a jako takový chci nejspíš taky umřít, takže co můžu vlastně dělat. A Bůh pořád nic neříkal.

A pak jsem se najednou zastyděl, že jsem celou dobu vláčel s sebou tu uvadající kytku, který by bylo mnohem líp u nás doma na stole a ve váze, kde by určitě potěšila srdce mý ženy, a zapřísáhl jsem se, že takovou hovadinu už příští rok neudělám, že Bohovi vezmu jenom svíčku, kterou zapálím, aby tam nahoře viděl, že tady dole na něj pořád někdo myslí i na sv. Matěje, což je sice stejně debilní, jako nosit mu kytky, ale bude to určitě stylovější. Ten hořící plamínek, co bude svým mihotavým světlem prosvěcovat zvolna a velebně padající soumrak, jako tichý pozdrav naproti přes údolí zapadajícímu slunci. A jestli bude jenom jeden, to už záleží na tom, jak se tahle obnovená tradice uchytí a kolik lidí si bude chtít na sv. Matěje přijít pokecat s Bohem právě sem.

Protože on, ať už mu říkáme jakkoli, tady nad tím matějským hřbitůvkem pořád čeká. A už nějak dlouho za ním touhle dobou od nás nikdo nechodí, což je možná škoda, možná ne, těžko soudit. Třeba by to líp věděla ta centrifuga dole v Holešovicích. Já každopádně půjdu zas a vám to píšu pro případ, že by vám taky přišla chuť. Na dalšího sv. Matěje (a pak hurá s dětma na houpačky a na tu vatu).

 

P. S. Jak jsem Bohu rukoudáním slíbil, že určitě (dá-li On sám) zase přijdu a chvatně se s ním rozloučil, protože už jsem se těšil na doušek červenýho vína, co si dám ve vinotéce na Hradčanský, kterej mi pochopitelně po takovým duchovním zážitku bude muset náramně chutnat, ještě jednou jsem se ohlédl a kdybych věřil, že Bůh má taky ruce, přísahám, že jsem viděl, jak jednou tou rukou mávnul, v takovým jako pochybovačným gestu, akorát nevím, jestli to patřilo tomu mýmu slibu, mně samotnýmu nebo lidství jako takovýmu.

Ale v tom gestu rezignace a marnosti jsem přece a proti všemu očekávání spatřil jakousi povznášející a neotřesitelnou naději. Tak nevím. Třeba příště přemluvím i ty svoje (už poněkud odrostlé) děti.  

(17. listopadu 2004)

P.S. Vidíte, byl jsem (a zůstávám - i po třech nadějeplných a tak těžkých letech) bláhovým. Letos už byla se mnou na téhle (mini)pouti (kromě psa) i moje žena. A jak nám to jde všem třem k duhu.

V autobuse MHD byl pekelný hic, čehož k mému překvapení a velké radosti využily hned dvě dámy v těch nejlepších letech tak, že z elegantních pouzdérek vyňaly vějíře a začaly se intenzivně ovívat. Bylo to šik, bylo to milé, bylo to sexy a člověka to tak trochu smířilo i s tím, že si připadá jak topinka v opékači. Autobus zastavil na Hradčanské, dámy složily vějíře do pouzdérek, vystoupily a zmizely v podzemí pražského metra.
Kdybych byl skutečný spisovatel, vytěžím z té scény víc (minimálně na celý fejeton), ale i těchto pár řádek budiž důkazem, že vlna veder nepřináší jen samé nepříjemnosti, trampoty a lapálie, resp. že i ty nepříjemnosti, trampoty a lapálie mohou mít někdy až závratně krásné a prosté řešení. Např. v podobě elegantního módního doplňku, který naše ženy opět zařazují do svého neceséru. Budiž nám to přáno a buďmež za to - zpropadenému tomu klimatu - vděčni.

Poprvé jsem je na vlastní oči uviděl cestou do břevnovského komunitního centra. Na zádech měli umělohmotné kanistry a v rukou rozprašovače, kterými rozstřikovali do spár mezi obrubníkem a vyasfaltovaným chodníkem bezbarvou tekutinu. Protože jsem šel se psem, který ke všemu čuchá, ptal jsem se jich, jestli ta tekutina není jedovatá. Moc mi nerozuměli a odpovídali něco zřejmě v zakarpatském jazyce, čemu jsem zase moc nerozuměl já. Inu, bratři Slovani. Jiný bratr rozstřikoval stejně bezbarvou tekutinu před hotelem Alta na našem (Ortenově) náměstí. Měl kanistr s nápisem TRÁVOŽROUT a evidentně šel právě po trávě. Ale i po jiných drobných zelených rostlinkách, které drze vykukovaly ve spárách u zdí a mezi dlaždicemi. Trávožrout prý není jedovatý, ani jinak zdraví škodlivý (na rozdíl např. od defoliantu AGENT ORANGE, který používali naši současní američtí spojenci proti "nebezpečným" křovinám ve Vietnamu) "pouze" rozkládá chlorofyl v listech, takže ty pak nejsou schopny fotosyntézy a zelená rostlina uhyne na úbytě. Hezké, čisté, humánní řešení. Tleskat by se chtělo. Taková tekutá bio-neutronka, řekl bych. Nemohu si pomoci, ale naše civilizace se skutečně i v těchto "detailech" projevuje jako nepřátelská životu. Naši dědové ještě trpělivě motyčkami okopávali vydlážděný dvorek, který chtěli mít rovný a bez rušivé vegetace. Když jsme si před pár lety "partyzánsky" vysadili pod okny u zdi na dvorku pár šlahounů břečťanu, náš domácí právě čistil dvůr od náletových dřevin a jak byl v ráži, zlikvidoval i všechny naše "sazenice". Dnes je dvůr opět zarostlý, břečťan už jsme si podruhé vysadit netroufli. Čekám, kdy se na dvorku objeví někdo s kanystrem a šlahounem, aby to té zelené havěti definitivně nandal. A co na to tráva? 

ANKETA
Čím se čeští manažeři liší od západních? (DNES, Út 15. května 2007)

Češi v kariéře příliš spěchají
Čeští manažeři jsou aktivnější a průbojnější. Chtějí být hodně vidět a rychle dosáhnout velké kariéry.  Proto také dělají hodně chyb.  Naopak záapdní manažeři vědí, že čekání je základní vlastnost, která vždy přinese ovoce. Důležitá je u nich pokora a důvěra ve zkušenosti ostatních. Každý se jednou dostane nahoru, ael je pouze otázka, za jakou cenu.
Popi Mastora (39), personální poradkyně, European Profiles, Atény

Jsou pracovití, mohli by být preciznější
S českými manažery jsem velice spokojen a nevidím mezi nimi a jeich západoevropskými kolegy velký rozdíl. U svých českých kolegů velice oceňuji zejména jejich ochotu dále se vzdělávat, získávat nové znalsoti a dovednosti. Pokud bych přece jen měl být trochu kritický, někdy bych ocenil větší preciznost a lepší plánování času ze strany českých manažerů. Na druhé straně jsou však opravdu pracovití a já s nimi pracuji rád.
Roland Mahler (57), generální ředitel T-Mobile ČR

Málo vtahují zaměstnance do úkolů
Neradad zobecňuji, ale řekla bych, že čeští manažeři více zdůrazňují hierarchii a větší váhu připisují svému postavení. Ne vždy se proto zamýšlejí nad tím, jak by mohli členy svého týmu více vtáhnout do úkolu, vysvětlit jim souvislosti, aby si uvědomili,jak jejich práce zapadá do celkové činnosti firmy. Zaměstnanec by přijal více za své to, na čem pracuje.
Niamh Hegarty (39), ředitelka lidských zdrojů GE Money

Takový podmíněný "pašák" pro české manažery, řekl bych. Jsou dobří a mohli by být ještě lepší. Alespoň tak to vidí nezávisle na sobě tři zahraniční odborníci. A co z toho vyplývá pro mne, jako pro blogera? Stejně jako čeští manažeři bych si měl uvědomit, že čekání je vasltnost, která vždy přinese ovoce. Pochopitelně ne pasívní čekání na to, až se něco samo udělá. Dělat je třeba stále, ale nehnat se za "výsledky" za každou cenu. A neplakat nad tím, jak je ten svět nespravedlivý, když mne okamžitě za moji "dobře odvedenou" práci neocení. Tedy věnovat se svému blogu s pokorou a důvěrou, že jednou... jednou to přijde.
Preciznost a lepší plánování, tady mám určitě rezervy. Plány mám zatím mlhavé a neurčité, ale mám dojem, že pozvolna nabývají tvarů a konkretizují se. Chce to čas. Ona i ta preciznost vyžaduje nikoli přímo čas, ale pocit, že si ten "luxus" mohu dopřát. Že mi mezitím nic neuteče.
Vtahovat zaměstnance do úkolů zatím nemusím (žádné nemám). Měl bych asi nějak vtahovat čtenáře do svého blogu, ale to v tuto chvíli pro mne není důležité. To hlavní je, že se po letech začínám svobodně a necenzurovaně "veřejně" projevovat. Něco takového bych si dříve vůbec netroufl. Už to je velký úspěch. Takže si mohu dát spolu s českými manažery podmíněného "pašáka"?

P.S. Pro ty, kdo snad nevědí, co je to dát si pašáka. Jednoduše = pochválit se. Obrazně a klidně i doslova poplácat sám sebe po zádech nebo po ramenou, když mám pocit, že si to zasloužím. A když mám pocit, že si to nezasloužím, popřemýšlet, jestli by se přeci jen něco na pochvalu nenašlo. My Češi, jak tvrdí můj guru V.M., se totiž neumíme oceňovat. Tím pádem neumíme patřičně ocenit ani druhé. Nenaučili nás to, nemůžeme za to. Ale právě tady máme velké (a netušené) rezervy. A jak vidno, čeští manažeři mají ochotu se dále učit. Platí to i pro nás (co jsme manažery jen sami sobě)? Shrnuto jednou větou: pochvala nikdy neublíží a vždycky pomůže. Je-li upřímná, patří se dodat.