"Jestliže trpíte depresí či úzkostnými stavy, můžete někdy uvažovat o sebepoškození či sebevraždě. Tyto myšlenky se mohou projevit častěji v době, kdy poprvé začínáte užívat antidpresiva (pozn.: převzato dopísmene). Trvá totiž určitou dobu, než tyto přípravky začnou působit, obvykle přibližně dva týdny, ale někdy i déle."

Aha: tedy proto, že něco ještě nepůsobí, mohu mít náhle častěji neodolatelné puzení se zabít. Autor citovaného textu si musí myslet, že my, co tak rádi čteme příbalové letáky, jsme úplní idioti. A zřejmě nebude tak daleko od pravdy. Což mi zas po čase kapánek zvedá mandle. Přestože je mám dávno vyrvané. (Polehčující okonost: narozdíl od děda Vševěda, nevyrvala mi je matka.) A závěr? Někdo by se měl nad sebou vážně zamyslet. Buď my, nebo autoři textu. A řekl bych, že ti to neudělají. Nemají to totiž (stále ještě) zapotřebí.

viz

http://machinarium.net/demo/

Jelikož nejsem (a možná nikdy nebudu) schopen podělit se na tomto místě o příběh, který mi předloni na podzim bylo dopřáno „vyslechnout“ (ve stavu, jež by se z hlediska psychiatrického dal nejspíš označit jako hypomanický) v parku na pražském Karlově náměstí od spadlých listů jednoho stromu, uchyluji se opět k výpiskům z četby. Mimo jiné i  proto, že tato zima přináší v našich krajích pro mnoho stromů již neúnosnou zátěž a my lidé bychom si mohli (jako obvykle) myslet, že našeho chování (a našich vztahů) se to vlastně netýká. Příběh o věčném koloběhu, který mi tehdy vyprávěly listy, byl plný překvapení, bolesti i nekonečné trpělivosti. Jenže i ona má své hranice. Tak tedy:

Člověk: Chtěl bych tě dnes poprosit  za prominutí svého ignorantství a zeptat se tě, jak myslíš, že bychom spolu mohli před očima svých rodičů vycházet?

Strom: Vážím si tě jako všeho. Nejsem závislý na svém těle, přestože může mít někdy delší trvání než to tvoje. Svým tělem uskutečňuji některé aspekty svého bytí. Přináším jím radost sobě a mnoha dalším bytostem, mimo jiné i tobě. Když pro realizaci svých plánů potřebuješ moje místo, můžeš si se mnou o tom kdykoliv promluvit. ... Musím tě ale varovat: Budeš-li uvažovat sobecky a zabíjet mne z neutuchající žádostivosti, budou z toho smutní nejen moji rodiče, ale i ostatní jedinci mého druhu. Budeme mít pocit, že si nás nevážíš, a onemocníme. Zahyneme dřív, než se nás ve své žádostivosti stihneš zmocnit. Jeden náš druh po druhém zahyne a už se nebudeme v této podobě inkarnovat. Zaměříme se jiným směrem, do dimenzí, o nichž nemáš ani tušení. Tak tedy, milý člověče, nezapírej svoji duši, dovol, ať se setkáme jako bytosti jedněch rodičů a žijeme společný, radostný život.

Člověk: Nesmím tě tedy kácet, kdybych chtěl postavit vedení vysokého napětí nebo vybudovat dálnici?

Strom: Smíš dělat, co chceš, když se ke mně budeš chovat tak, jak by ses choval i sám k sobě, pokud se máš rád.

Člověk: Pravda, svými záměry sleduji v zásadě jen nezbytnosti našeho lidství, zbývá málo místa pro lásku. Existují životní normy, které jsem si stanovil se svými bratry a které chci naplňovat, když tě porážím.

Strom: Zdá se, že je to skutečný problém. V tomto životě je pro lásku dost málo místa. Není to ale nezbytné, je to tvoje osobní rozhodnutí. Jestliže sám nepřijmeš odpovědnost za svůj život a skutky, tak kdo? Kdo? Kdo? ... Dovolil sis vytvořit vedle našich rodičů a nad nimi pojem, s jehož pomocí se chceš vyvléct z odpovědnosti. Domníváš se, že se s tímto pojmem můžeš prohlásit za hloupého a nevědomého, abys pak mohl jednat nezodpovědně.

Člověk: Nevím, o čem mluvíš. Jaký pojem máš na mysli?

Strom: Používáš tento pojem velmi často, hlavně vždy, když se ocitneš v nouzi. V nouzi nejrůznějšího druhu, nejen materiální, ale i duchovní, když ti chybějí argumenty, když jsi v morální nouzi; v zásadě pokaždé, když nechceš nést následky svého jednání, použiješ tento pojem.

Člověk: Nemyslíš snad Boha, našeho milého Pánaboha?

Strom: Přesně tento pojem mám na mysli.

Člověk: Takhle jsem Boha ještě nikdy neviděl.

Strom: My stromy tento pojem nepotřebujeme. Jsme tím, čím ty myslíš, že nejsi, a čeho se dovoláváš vždy, když tě tvoje ignorance omezuje. My jsme odpovědní za všechno, co děláme, i za to, co neděláme. Každou minutu své existence usilujeme o to, nikdy nepřenášet svou odpovědnost na nic a na nikoho. Jsme tím, čím jsme. Kdybys ty byl tím, čím jsi, žil bys v míru s námi, s našimi rodiči a s celým univerzem. Můžeš sám sebe nazývat bohem. Ale tímto pojmem, tak jak jsi jej vytvořil, se zbavuješ odpovědnosti za svoje bytí. Už to samo vytváří nouzi, kvůli níž se dovoláváš svého Boha.

            Mám s tebou soucit a rád bych ti pomohl, ale nemůžu tě nutit, abys mou pomoc přijal. Mnoho z vás lidí mne bude chtít milovat, vážit si mne a přijmout moji pomoc, až už na naší matce Zemi nebudu. Pak, až zničíte materiální formu mé existence, si uvědomíte sami sebe a budete prosit naše rodiče o pomoc. Podle naší hierarchie jste je zbavili svéprávnosti. Vy, kteří z nich žijete, si jich nevážíte, dokonce se ve jménu své hierarchie snažíte si je podrobit, přinejmenším naši matku. U otce se vám to nedaří. U matky jste to už skoro dokázali. Když ovládáte a utlačujete naši matku, nepřináší vám to štěstí. Mnoho bytostí – dětí našich rodičů – čeká na okamžik, až vás vaše pýcha a ignorantství přemůže a až se opět začleníte do naší velké rodiny.

Clemes Kuby, Léčení – zázrak v nás (str. 89-91)

Dobrý den,

Děkujeme všem divákům, kteří se podíleli na sbírce ve prosp
ěch Haiti v rámci charitativního koncertu, jak přímo u nás v La
Fabrice, tak i u televizorů. V rámci koncertu SOS HAITI se vybralo ú
ctyhodných 5,3 milonů Kč. Děkujeme.

Záznam z koncertu můžete vidět na níže uvedené webové adrese.

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/21054215009-sos-haiti/

(Nepřispěl jsem ani korunou a záznam koncertu neuvidím. Televizor jsem daroval, odhlásil a poplatky ČT letos už neplatím. Dokud se nezmění společenské klima a s ním i naše zákony, programy ČT jsou pro mne, až na nějaké ty výjimky, nejspíš tabu Tím nechci říct, že jsem ze zásady proti "veřejnoprávní televizi" a proti pomáhání jako takovému. Pomáhat se má všude, kde je to třeba a možné. A kde nám síly stačí. Jde ale o to, komu a čemu všemu se to vlastně pomáhá. Víme to? Chceme to vědět?)

Mám milou,  vstřícnou a srdnatou (pravda, poněkud žárlivou) ženu. Přežila ve zdraví naše lázeňské odloučení a to nemluvím o tom, že předtím s Osudem dojednala takřka nemožnou směnu „našeho“ bytu, sehnala si práci v kraji, který nám v létě učaroval, zaplatila stěhování, vrátila půjčených 80 tisíc (protože ze zamýšlené a nepříliš domyšlené koupě domečku naštěstí sešlo) a tak teď žijeme spolu a se psem v polozařízeném pronajatém bytě na ostrově. Nedošlo by nám to tak brzy, kdyby se naše ulice nejmenovala Ostrovní. K tomu všemu se mi teď ještě rozblogovala /ODKAZ/ a to už skutečně nemám slov. Mám zkrátka ženu Robinzonku, tak jaképak copak.